· Zajímá vás něco o nějakých spisovatelech nebo o knihách, filmech či seriálech? Napište do zprávy autorovi co chcete vědět a já to písnu. Chceš něco zkopírovat? Jen s ikonama-> ZDE

Nezkrotná - ukázka z knihy 1

17. února 2012 v 19:10 | Nyx |  Kecíky
P. C. Castová - Kristin Castová: Nezkrotná (Škola noci 4)

Kapitola první

Krá, krá, krá! Ten pitomý havran krákal celou noc, takže jsem nemohla spát. (Vlastně celý den, já jsem totiž upíří mládě a ta mají noc a den přehozené.) No, to není podstatné, prostě jsem dneska v noci/ve dne nezamhouřila oka. Jenže nespavost teď bohužel není to nejhorší, s čím se musím vyrovnávat… Když jsou na vás kamarádi naštvaní, život fakticky stojí za houby. Mně můžete věřit. Jsem Zoey Redbirdová, světová rekordmanka ve ztrácení přátel.
Persefona, velká grošovaná klisna, o kterou se smím tady ve Škole noci starat, se ke mně otočila a přejela mi tlamou po tváři. Dala jsem jí pusu a dál hřebelcovala lesklou srst na jejím krku. Vždycky když hřebelcuju koně, líp se mi přemýšlí a dostanu lepší náladu, a zrovna v tuhle chvíli jsem nutně potřebovala obojí.
"Už dva dny se jim úspěšně vyhýbám, ale jednou se potkat musíme, to se nedá nic dělat," svěřila jsem se klisničce. "Teď jsou určitě v jídelně, povídají si u oběda, smějou se, prostě nejlepší kámoši, a po mně ani nevzdechnou."
Persefona zafrkala, obrátila se zpátky k jeslím, vytáhla z nich trochu sena a začala ho žvýkat.
"Přesně to si myslím taky, je to od nich pěkně hnusné. Jasně, lhala jsem jim, ale ne úplně, spíš jsem sem tam něco vynechala. A dělala jsem to hlavně pro jejich dobro." Vzdychla jsem. To, že Stevie Rae vstala z mrtvých, jsem opravdu tajila pro jejich dobro. To, že jsem si něco začala s Lorenem Blakem, upířím oficiálním básníkem a učitelem na naší škole, jsem tajila jen kvůli sobě. "A i kdyby." Persefona ke mně natočila ucho na znamení, že mě poslouchá. "Chovají se, jako by sami nikdy neudělali chybu."
Persefona znovu zafrkala a já si zase vzdychla. Ach jo. Musím si s nimi promluvit.
Naposled jsem svoji rozkošnou kobylku poplácala, zamířila do sedlovny a uložila všechna ta hřebla a kartáče, které jsem na ni v poslední hodině použila. Zhluboka jsem vdechla vůni kůže a koní. Tahle kombinace mě spolehlivě dokáže uklidnit. V okně sedlovny se odrážela moje tvář a já si automaticky pročísla vlasy, protože se mi ježily, jako bych zrovna vylezla z postele. Je to jenom něco přes dva měsíce, co mě označili, stalo se ze mě upíří mládě a přestěhovala jsem se do Školy noci, ale vlasy už mi stačily zhoustnout a o pěkný kus povyrůst, a to zdaleka není jediné, co se na mně změnilo. Některé věci nejsou vidět - jako třeba moje nadání pro všech pět živlů. Některé jsou naopak vidět až moc - například fantastické safírově modré tetování, jehož složitě splétané křivky mi rámují obličej a přes krk, ramena a páteř se mi táhnou až k pasu. To poslední se mi udělalo teprve nedávno a kromě mojí kočky Naly, naší bohyně Nykty a mě o něm nikdo neví.
Komu bych ho asi tak ukazovala, že?
"No, ještě včera jsi chodila se třemi kluky," oslovila jsem svoji dvojnici s temnýma očima a cynickým úšklebkem, která se na mě dívala ze skla. "Ale s tím sis poradila doopravdy skvěle. Dneska už nechodíš s nikým a co víc, nikdo ti nevěří a nejmíň tak milion let věřit nebude." No, až na Afroditu, která předevčírem totálně zpanikařila a utekla ze školy, protože se nějakým záhadným způsobem proměnila zpátky v člověka nebo co, a Stevie Rae, moji nejlepší kámošku, která se z hnusného nemrtvého mláděte změnila v dospělou upírku s divným červeným tetováním a teď Afroditu honí někde po městě, protože z ní toho člověka nechtěně udělala. "Ať je to, jak chce," pokračovala jsem nahlas, "zmotala jsi život úplně každému, kdo se k tobě přiblížil. Jsi fakt dobrá!"
Začal se mi chvět spodní ret a v očích mě pálily slzy. Ne. Tím, že se rozbrečím jako mimino, ničemu nepomůžu. Vážně, kdyby to k něčemu bylo, už bych se za těch pár dní s kamarády udobřila stokrát. Kdepak, musím si to s nimi vyříkat hezky z očí do očí a pokusit se to nějak napravit.
Prosinec se chýlil ke konci a noc byla chladná a mlhavá. Plynové lampy podél chodníku, který spojuje stáje a přilehlý sportovní areál s hlavní školní budovou, věnčila krásná, starosvětská svatozář žlutého světla. Škola noci je vůbec nádherné místo, spíš než do jednadvacátého století by se podle mě hodila do artušovských legend. Mám to tady strašně ráda, uvažovala jsem v duchu. Jsem tady doma. Patřím sem. Nějak si to u kamarádů vyžehlím a všechno bude zase dobré.
Kousla jsem se do rtu a zadumaně přemítala, čím konkrétně si svoji partu udobřím, když mě z úzkostných myšlenek vytrhlo divné pleskání, které se ozývalo někde nade mnou. Z toho zvuku mi přejel mráz po zádech. Vzhlédla jsem k nebi, ale viděla jenom tmu a holé větve rozložitých dubů lemujících chodník. Otřásla jsem se. Bylo to jako zlá předtucha. Noc najednou přestala být přívětivá a zasněná. Změnila se v něco temného a zlovolného.
Počkat - temného a zlovolného? To je přece blbost. Žádná tajemná hrozba na mě nečíhá, určitě to byl jen vítr ve větvích. Ach jo, už mi z toho kape na maják.
Zavrtěla jsem hlavou nad vlastní hloupostí a šla dál, jenže po pár krocích jsem to zaslechla znovu. A tentokrát nezůstalo jen u zvuku, divné pleskání rozvířilo vzduch a ten jako by byl najednou o deset stupňů studenější než předtím. Automaticky jsem se po té záhadné věci ohnala. Úplně jsem viděla nějakého netopýra, pavouka nebo jinou hnusnou potvoru.
Moje ruka jen naprázdno promáchla vzduchem, ale ucítila jsem palčivý mráz a hřbet dlaně mi sežehl bolestivý ledový šleh. Vyjekla jsem překvapením a hrůzou a přitiskla si ruku na prsa. Chvilku jsem nevěděla, co mám dělat, a úplně ztuhla strachem. Pleskání sílilo, byla pořád větší zima a já se konečně pohnula. Přikrčila jsem se a udělala první, co mě napadlo. Rozběhla jsem se k nejbližšímu vchodu do školní budovy.
Když se za mnou zabouchly těžké dřevěné dveře, popadla jsem dech a vykoukla ven malým průhledem ve výšce očí. Noční tma se vlnila a pableskovala jako černý lak stékající po tmavém papíru. Děsivý pocit studeného strachu mě svíral dál. Co se to děje? Skoro bezděky jsem zašeptala: "Ohni, přijď. Potřebuju tvůj žár."
Živel okamžitě zareagoval a obklopilo mě konejšivé teplo sálajícího krbu. Nespouštěla jsem oči z průhledu ve dveřích a přitiskla dlaně na drsné dřevo. "Ven," zamumlala jsem. "Běž taky tam." Okamžitě mě ovanulo horko a živel vyšlehl přes zavřené dveře do tmy. Zasyčelo to, jako když se vypařuje suchý led. Mlha se začala převalovat jako hustá polévka. Zatočila se mi hlava a trochu se mi zvedl žaludek. Potom se ta divná tma pomalu rozpustila, teplo zahnalo poslední zbytky chladu a noc byla zase jako dřív, tichá a přátelská.
Co to mělo znamenat?
Palčivá bolest na ruce mě přiměla odvrátit se od průhledu. Na hřbetu se mi táhly rudé škrábance, jako by mě něco seklo drápy nebo pařáty. Přejela jsem po nich prsty. Svědily jako spáleniny od kulmy.
Můj instinkt se okamžitě probudil a vyslal mi do celého těla jasné varování. Šestý smysl, kterým mě obdařila bohyně, mi zřetelně říkal, že tu nesmím zůstávat sama. Chlad, který zamořil noc, ta nepolapitelná věc, co mě zahnala dovnitř a škrábla mě, to všechno mě naplnilo děsivým tušením zla a já poprvé po dlouhé době pocítila opravdový, neředěný strach. A nebála jsem se o kamarády, o babičku, bývalého kluka nebo o mámu, která se mnou nemluví. Bála jsem se o sebe. Teď už se mi po mojí partě nestýskalo - prostě jsem je nutně potřebovala.
Dál jsem si třela ruku a přiměla se k prvnímu kroku. Bylo mi naprosto jasné, že budu stokrát radši čelit uraženým a zklamaným kamarádům než té temné věci, která na mě možná číhá pod rouškou noci.

Před otevřenými dveřmi rušného jídelního sálu (tak tady říkáme školní jídelně) jsem chviličku zaváhala. Viděla jsem ostatní spolužáky, jak se vesele baví, a najednou si hrozně přála být taky jen obyčejné mládě, nemít žádné mimořádné schopnosti ani zodpovědnost, která se s nimi automaticky pojí. V tom okamžiku jsem tak hrozně toužila být normální, že jsem se nemohla ani pořádně nadechnout.
Potom mě pohladil hebký závan větru, který s sebou nesl teplo neviditelného plamene. Ucítila jsem vůni moře, přestože město Tulsa ve státě Oklahoma je od oceánu zatraceně daleko. Zaslechla jsem zpěv ptáků a vdechla aroma čerstvě posečené trávy. A moje duše poskočila tichou radostí z daru, který mi propůjčila moje bohyně - nadání pro všech pět živlů: vzduch, oheň, vodu, zemi a ducha.
Nejsem obyčejná. Žádné mládě ani dospělý upír není jako já a přát si, aby to bylo jinak, není správné. A jedna z těch věcí, které mě odlišují od ostatních, mi nařizovala jít dovnitř a usmířit se s kamarády. Narovnala jsem se, přestala se litovat, rozhlédla se po místnosti a uviděla svoji partu. Seděli u našeho obvyklého stolu.
Zhluboka jsem se nadechla a rychle prošla jídelnou. Spolužáci mě zdravili a já na ně kývala a usmívala se. Všichni se ke mně chovali s obvyklou směsicí úcty a bázně, z čehož jasně vyplývalo, že mí kámoši nejsou žádné drbny a Neferet si svoji kampaň proti mně schovává na později. Aspoň prozatím.
Nabrala jsem si salát, vzala si k němu colu, popadla tác tak pevně, až mi zbělely prsty, a zamířila přímo k našemu stolu. Posadila jsem se na svoje obvyklé místo vedle Damiena.
Nikdo z nich se na mě nepodíval, ale okamžitě zmlkli, což fakticky nesnáším. Vy snad znáte něco horšího, než když přijdete mezi lidi, které považujete za svoje přátele, a oni rázem ztichnou, protože vás zrovna pomlouvali? Brrr.
"Ahoj," pozdravila jsem, i když bych daleko radši utekla nebo se rozbrečela.
Nikdo mi neodpověděl.
"Tak co je nového?" Obrátila jsem se na Damiena, protože ten představoval v nepřátelské linii nejslabší místo.
Místo homosexuálního, a tím pádem citlivého a laskavého Damiena mi bohužel odpověděla dvojčata.
"Nového? Ty bláho, vůbec nic. Viď, ségra?" řekla Shaunee.
"Přesně, ani ťuk. Ale třeba nám jenom nikdo nic neřekl, protože se nám nedá věřit," odvětila Erin. "Věděla jsi, že jsme úplně hrozně nespolehlivé, ségra?"
"Člověče, zjistila jsem to teprve nedávno."
"Já na to taky přišla teprve teď," zakončila Erin.
Abyste rozuměli, ony nejsou doopravdy sestry, natož dvojčata. Shaunee Coleová je karamelová kráska s jamajskou krví a vyrostla na východním pobřeží, kdežto úchvatná blondýnka Erin Batesová se narodila tady v Tulse. Potkaly se až ve Škole noci, kam přišly ve stejný den. Od toho okamžiku jsou nerozlučné a popírají všechny zákony genetiky i geografie. Když jedna načne větu, druhá ji dokončí a vy si toho ani nevšimnete. Zrovna teď mě zcela identicky provrtávaly naštvaným podezíravým pohledem.
Už mě to nebavilo.
A taky mě to štvalo. Ano, měla jsem před nimi tajemství. Lhala jsem jim. Jenomže mi v tu chvíli nic jiného nezbývalo. Uznávám, s některými věcmi jsem se jim svěřit mohla, ale to je teď vedlejší. Měla jsem toho jejich pokrytectví tak akorát dost.
"Děkuju, to jste mi vysvětlily moc hezky. A teď se zeptám někoho, kdo si nehraje na stereo verzi hnusné Blair ze Super drbny." Otočila jsem se k Damienovi a ignorovala je, i když jsem dobře slyšela, jak se synchronizovaně nadechly a chystají se říct něco, čeho by určitě později litovaly. "Když jsem se ptala, co je nového, chtěla jsem konkrétně vědět, jestli jste venku nenarazili na takové divné pleskající strašidlo. Nepotkal jsi něco takového?"
Damien je vysoký, ohromně hezký kluk, má krásné rysy a hřejivé, výmluvné hnědé oči. Až na to, že teď byly spíš studené a nedůvěřivé. "Divné pleskající strašidlo?" zopakoval. "Promiň, ale vůbec nevím, o čem mluvíš."
Mluvil se mnou, jako bych byla úplně cizí člověk, a mně se sevřelo srdce bolestí. Aspoň že mi vůbec odpověděl. "Když jsem šla ze stájí sem, něco na mě zaútočilo. Vlastně jsem nic neviděla, ale studilo to a škráblo mě to." Ukázala jsem mu hřbet ruky - a žádné škrábance na něm nebyly.
Bezva.
Shaunee s Erin posměšně zafrkaly. Damien se jen zatvářil hrozně smutně. Už jsem se chtěla začít bránit, že ještě před pár minutami jsem tam měla stopy po drápech, když se přihnal Jack.
"Ahoj! Moc mě mrzí, že jdu pozdě, ale když jsem si oblíkl tričko, zjistil jsem, že má vepředu děsný flek. Není to hrůza?" vysypal ze sebe, položil na stůl svůj tác a sedl si na svoje místo vedle Damiena.
"Flek? Není to doufám to krásné modré triko s dlouhým rukávem od Armaniho, co jsem ti dal k Vánocům, viď že ne?" vyhrkl Damien a posunul se blíž ke mně, aby měl jeho kluk víc místa.
"Prokristáčka, to ne! To bych si nikdy neušpinil, je to moje nejoblíbenější a…" Vtom si mě konečně všiml a rázem zmlkl. Rozpačitě polkl. "Jé, ahoj, Zoey."
"Čau, Jacku," řekla jsem s úsměvem. Jack a Damien spolu chodí. Ano, z toho vyplývá, že jsou na kluky. Mně, mým kamarádům a všem, kdo nejsou úzkoprsí a zastydlí, to nevadí.
"Nenapadlo mě, že přijdeš," plácl Jack. "Myslel jsem, že se pořád… ehm, no…" Odmlčel se, rozpačitě sklopil oči a rozkošně se začervenal.
"Že se pořád schovávám u sebe v pokoji?" dořekla jsem za něj.
Přikývl.
"Ne," prohlásila jsem odhodlaně. "S tím už je konec."
"Jé, to musíme hned vyvěsit vlajky," spustila Erin, ale než stačila něco dodat i Shaunee, ozval se od dveří nenapodobitelný vyzývavý smích. Všichni se zvědavě otočili.
Do jídelny se vevlnila Afrodita, zasmála se a svůdně zamrkala na Daria, jednoho z nejmladších a nejnádhernějších Erebových synů, kteří střeží bezpečí naší Školy noci. Pak ukázkově pohodila hřívou. Věděla jsem, že tuhle holku jen tak něco nerozhází, ale stejně mě ohromilo, jak sebejistě a klidně se tváří. Předevčírem málem umřela a hned potom zažila obrovský šok, protože jí z čela zmizel safírově modrý obrys měsíčního srpku - znamení, kterým jsou označená všechna mláďata na začátku procesu, jenž skončí buď proměnou v dospělého upíra, nebo smrtí.
Afrodita by tedy teoreticky měla být zase člověk.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

KLIK :)))

Klik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama